Vzhledem k tomu, že při vstupu do EU tehdejší prezident Václav Klaus tvrdil, že ČR přestává existovat jako samostatný státní celek, asi nyní po 20 letech nevychází z údivu. ČR je nejen nadále samostatný státní celek, ale právě její ukotvení v EU, ale i v NATO a dalších organizací západního světa ji dávat takové garance budoucí stability, jako se to českým zemím v historii ještě nikdy nepodařilo. Jak se to celé přihodilo hned po listopadu 89 českou společnost i politiku ovládlo heslo zpátky na západ, které vyjadřovalo obecné přesvědčení o nápravě násilného verbování střední Evropy na půl století do východního euroasijského impéria. Na vlně tohoto snažení jsme dosahovali až k prvnímu květnu 2004, když jsme spolu s devíti dalšími státy primárně z postkomunistické Evropy vstoupili do EU. Potom ovšem přišla nevyhnutelná otázka dobře, únos na východ jsme odčinili, ale co v EU budeme dělat dál? Po našem vstupu to vypadalo, že česká společnost je většinovým příznivcem další federalizace EU v politice. Nositelem těchto myšlenek byla především sociální demokracie, součást tehdy velmi vlivné euro socialistické rodiny, která už vydala Spojené státy evropské za rohem. Brzo tento entuziasmus opadl nejen v Česku, ale i v celé Evropě. V roce 2004 byla slavnostně podepsána v Římě federalizační unijní ústavní smlouva. Nicméně už o rok později Francouzi a pak i Nizozemci smlouvu odmítli. Představa o budování evropské verze USA se zadrhla a ustavil se tak nynější ne úplně ideální postup, že hlubší spolupráce EU se posouvá vždy až s krizemi, které kontinent jen tak tak zvládne. Bylo proto jen osvěžující, že proti federalizačním u projektu se část evropské pravice rozhodla zformulovat alternativní nabídku. Na ose britští konzervativci čeští občanští demokraté. Vznikla reformní aliance, která později vyústila v založení frakce evropských konzervativců a reformistů. Pro českého voliče to znělo smysluplně. ODS se už od 90. let odkazovala na turistickou tradici a zdálo se, že EU místo federalizace zvolí spíše efektivní spolupráci národních států. I tento příběh dopadl neslavně. Britové jsou pryč z EU a unijní konzervativce ovládli velmi nekonzervativní a velmi autoritativní politici. Po krachu federalistů i reformistů se o svůj unijní příběh pokusili i extrémní politici. Někdejší zapáleným příznivce EU Miloš Zeman se v prezidentském úřadě stal hlásnou troubu Vladimira Putina a jeho spolupracovník v premiérském úřadě Andrej Babiš se zhlédl ve Viktoru Orbánovi. Invaze Putina na Ukrajinu. Toto snění od demontáže EU na jednotlivé nacionalistické státy však naštěstí snad definitivně ukončila otázka za milion. Co dál? Žádný nový reformní příběh se tu nerýsuje. Bojujeme sice staré bitvy o euro či pravomoce bruselských institucí, ale moc to nekoukat. Přitom víme, co Česko potřebuje v bezpečnostní oblasti. Potřebujeme stabilní partnerství v regionu i v EU. A snad už všem je po Putinově invazi jasné, že se neobejdeme bez užší integrace v oblasti obranného průmyslu, migrace či třeba energetiky. Na druhou stranu proexportní Česko musí být i v čele úsilí o co nejliberálnější obchodní pravidla a proti protekcionismu, bojovat za co nejvolnější jednotný trh. Nejsou to zas tak složité priority, ale nezdá se, že by nyní nějaká politická síla formulovala tak dobře, aby z toho po federalistickém, reformním i extrémistické příběhu bylo nějaké nové vyprávění o EU, se kterým by byla spokojena většina české společnosti.